Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když se k PINEAPPLE THIEF přidal bubeník Gavin Harrison (poprvé 2016 na albu „Your Wilderness“), známý z PORCUPINE TREE a KING CRIMSON, byla to známka, že tihle melancholií načichlí prog rockoví Britové nechtějí ani po již téměř dvacetileté kariéře končit. Bruce Soord jako hlavní skladatel vede skupinu s jasnou koncepcí a jeho hudba představuje osobitou formu náladového a převážně v provzdušnělých aranžích se pohybujícího moderního prog rocku.
Vrátím-li se do minulosti skupiny, za nadčasové si dovolím označit album „Little Man“, především pro jeho uvolněnou a posmutnělou atmosféru. Skvělé je i „All the Wars“ (následující po vlažně přístupném až přímočarém „Someone Here is Missing“), na kterém se PINEAPPLE THIEF částečně vrátili k zasněnější poloze známé z „Little Man“, částečně ale také přitvrdili. Především po zvukové stránce tak kytary začaly příjemně řezat, což v kombinaci se všudypřítomnými samply vytvořilo skladby plné funkčních kontrastů. Jeden z nejlepších počinů skupiny. Naopak albu „Magnolia“ jsem nedokázal přijít na chuť, zřejmě i pro jeho příliš popově působící aranže.
Zato minulým „Your Wilderness“ se PINEAPPLE THIEF trefili do černého. Skladby plné náladových melodií a prog rockových vychytávek zabalili do svérázného zvuku, který jsem si pro sebe označil slovem zvonivý. Je to ta cinkavá zozjasněnost tónů a celkové využívání vyšších poloh, když už ne přímo v nosné lince, tak alespoň v pozadí se téměř vždy alespoň na hranici slyšitelnosti proplétá nějaké to cinkání jemných zvuků. Pomalu se plazící skladby tak oblékají hábit šumu, který je pro člověka tak přirozený, neboť nás především v přírodě provází vždy a všude. A kdo to neslyší, to neustálé štěbetání, šumění a vrzání, když se jen tak prochází lesem, ten buď ztratil schopnost vnímat nebo ztratil kontakt se světem, myslím kontakt s tím co bychom za skutečný svět považovat měli.
„Dissolution“ je logickým pokračováním se zjevnou snahou nastavit nálady a emoce jako to nejdůležitější. Tomu je podřízena i veškerá skladatelská práce, do které dle slov vůdčího mozku Bruce Soorda výrazně zasáhl svým uměním bubeník Gavin Harrison. PINEAPPLE THIEF si tak ještě více než kdy předtím pohrávají s motivy a melodiemi. Rozvíjejí a utlumují, střídají a mění tempa, kombinují. Jako koncepční album se „Dissolution“ vyznačuje i variabilitou skladeb, kdy tak jak se mění texty točící se okolo ztráty soukromí ve světě plném médií a sociálních sítí, tak se mění i polohy a vyznění jednotlivých skaldeb. Bruce Soord sám vysvětluje: „Název alba odráží v širším slova smyslu dezintegraci vztahů a zkázu naší sociální kultury. V době, kdy se předpokládá, že budeme mít k sobě blíže, než kdy jindy, jsem se nikdy necítil tak oddělen od světa.“ Kromě vlastní hudby je tak deska naplněna i velmi aktuálním poselstvím.
Nevím, zda na tom má podíl právě Gavin Harrison, nebo zda je to jen dílem náhody, ale v mnohých okamžicích se skladby dostávají do stejné plynule rozkvétající melodiky, jakou překypují mnohé skladby PORCUPINE TREE, jinde zase k hrátkám ne příliš dalekým od sólových desek samotného Stevena Wilsona. Vokál Bruce Soorda však posouvá celkový výraz mnohem dále do vzdušnějších poloh. A nutno říci, že Bruce se na „Your Wilderness“ vzepjal k vrcholnému výkonu. Jeho jemné prozpěvování na hranici falzetu i prosté a uvolněné rockové linky zcela přirozeně provází posluchače celým albem. Kdyby však pro někoho bylo té jemnosti příliš, umí PINEAPPLE THIEF přidat i trochu té hrubosti a rychlosti například v „All That You've Got“. Každá ze skladeb je jiná, má svou vlastní atmosféru a napětí, každá skladba nese vlastní duši. A vrcholem alba je předposlední jedenáctiminutová „White Mist“, která pluje prostorem jako neúnavný artista a kombinuje rytmy a melodie s neutuchající invencí. Mohlo by se zdát, že se zde motivy točí po spirále stále dál a výš, aniž by se někdy vrátily k jednou již použitému momentu. Skladba plná vývoje a zvratů, kde ani při úctyhodné stopáži nehrozí rutinní repetice.
Troufnu si tvrdit, že deskou „Dissolution“ PINEAPPLE THIEF definitivně potvrzují fakt, že patří k tomu nejlepšímu ze současné britské neo-prog rockové scény. Kombinují tradici i moderní provedení a posouvají se zase o kousek dál k dokonalosti.
Tak jak Bruce Soord říká: „Cítíme se jako nová skupina“, zní i již dvanácté album PINEAPPLE THIEF. Nic zatuchlého, naopak bravurní a svěží prog rock pro posluchače hledající sluchové zážitky.
1. Not Naming Any Names
2. Try As I Might
3. Threatening War
4. Uncovering Your Tracks
5. All That You've Got
6. Far Below
7. Pillar of Salt
8. White Mist
9. Shed a Light
Diskografie
It Leads to This (2024) Give It Back (2022) Versions of the Truth (2020) Dissolution (2018) Your Wilderness (2016) Magnolia (2014) All The Wars (2012) Someone Here Is Missing (2010) Tightly Unwound (2008) What We Have Sown (2007) Little Man (2006) 10 Stories Down (2005) Variations On A Dream (2003) 137 (2001) Abducting The Unicorn (1999)
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.